Text původně vyšel v časopise Koktejl 4/2019 jako součást tématu Homo komfortus.
Co kdybychom vám řekli tohle: Je skvělé, kam jsme se za posledních třicet let jako národ posunuli. O kolik se zlepšila životní úroveň, jaké věci si můžeme koupit, kam všude si můžeme zajet či dokonce zaletět podívat. Jenže aby to naše planeta zvládala i nadále, musíte se zase uskromnit. A to výrazně. Pokud máte auto, musí pryč. Pokud máte dvě, tak alespoň jedno. Na dovolenou do zahraničí jen velmi vzácně. Spotřebu masa snížit na polovinu. A i potom to nebude mít Země stoprocentně vyhrané. Šli byste do toho? Nebudeme se vám divit, kdyby byla vaše odpověď ne.
Svět se nachází ve zvláštním stavu. Na jednu stranu se máme jako lidé neobyčejně dobře. Nikdy v dějinách jsme si toho nemohli dovolit tolik. Ač to tak ze zpráv nevypadá, ani ozbrojených konfliktů neprobíhá tolik a většina civilizací žije v míru. Na druhou stranu nebývalým tempem planetu ničíme. Postupují klimatické změny, které zřejmě zásadním způsobem změní geografické uspořádání obyvatel na planetě, a již dlouhá léta je jasné, že si žijeme nad limity. Ale stejně jako nejsou světové mocnosti schopny něco dělat s národními příspěvky ke změnám klimatu, nechce se ani většině lidí začít zrovna u sebe s redukcí vlastní ekologické a energetické stopy. „Nemyslím si, že se to ale týká jen Čechů, platí to v každé zemi, ať jsou to Spojené státy, Kanada nebo vyspělé státy Evropské unie, že lidé těžce přijímají, když se má snížit jejich životní úroveň, nebo že nebude tak komfortní,“ říká docent Pavel Nováček z katedry rozvojových a environmentálních studií Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde se věnuje právě globálním rozvojovým problémům či udržitelnému rozvoji. „U nás může být nedostatek vůle řešit globální záležitosti navíc umocněn tím, že jsme zde ve Střední Evropě geograficky uzavřeni, navíc bez přístupu k moři. Neměli jsme například kolonie, což je na jednu stranu dobře, ale na druhou stranu nám přeci jenom chybí taková ta otevřenost do světa a větší pocit spoluodpovědnosti za ten svět. My si vlastně můžeme říci, že nikomu nic nedlužíme, tak ať po nás nikdo nic nechce.“
Kolik zbývá místa?
Počet obyvatel se na současných sedmi miliardách nezastaví. Jednou by se ale zastavit mohl. „Populace Země stále narůstá, ale ne tak rychle jako v 70. nebo 80. letech. Tehdy nás přibývalo ročně asi 100 milionů, teď je to přibližně 55. Populace tedy roste, ale míra přírůstku se snižuje,“ vysvětluje Nováček. „Dosud platilo, že existuje něco, co se nazývá demografický práh. Ten říká, že tam kde lidé dosáhnou ročních příjmů zhruba dvou tří tisíc dolarů na osobu, tak začíná stát fungovat ve smyslu sociálního pojištění, zdravotního pojištění, zajištění na stáří, a lidé nejsou tolik odkázáni na svoji rodinu. Vaše jediné pojištění už není vaše rodina.“ V těch nejchudších zemích světa je to tak, že chcete mít více dětí, protože tím zvyšujete pravděpodobnost, že se někdo z nich o vás v budoucnu postará. Existují projekce OSN, které říkají, že populace bude narůstat do roku 2050, kdy planeta dosáhne 9–11 miliard obyvatel a poté by se počet obyvatel na tomto čísle mohl stabilizovat. „Myslím, že v tom růstu do roku 2050 mají pravdu, protože trendy mají obrovskou setrvačnost,“ souhlasí Pavel Nováček. „Jestli se to ale na této hranici stabilizovat je otázka. Předpokládá se, že do roku 2050 všechny země světa zbohatnou natolik, aby prošly demografickým prahem. Ale stát se to nemusí.“
Navíc se strašně těžko určuje, zda sedm, devět nebo jedenáct miliard je moc. Nejde přeci jen o samotné přežití, mělo by nám záležet i na kvalitě života. A už vůbec je problém posuzovat tyhle meze globálně. „Myslím si, že spíš bychom měli rozlišovat ne kolik lidí může unést planeta, ale kolik zvládnou jednotlivé regiony. Jiné předpoklady jsou pro nějakou hustotu obyvatelstva ve Střední Evropě, jiné zase v subsaharské Africe či jinde. Myslím si, že jsou země, kde bych si troufl říci, že jsou přelidněny, ale jsou místa, kde je ještě možnost nějakého nárůstu.“
Měli bychom tedy mít vůbec děti? Nezatěžujeme tím planetu? Jeden lidský život znamená v našich podmínkách zhruba 58 tun CO2 vypuštěného do atmosféry. Objevují se proto hlasy, že přivádět na svět další lidský život je nezodpovědné. A to i v našich podmínkách. Patří ale mezi ty nejradikálnější.
Bohatne-li společnost, zvyšují se její ekologické a energetické nároky
Bohatne-li společnost, zvyšují se její ekologické a energetické nároky. Zvládne to Země do zmíněného roku 2050? Existuje několik možností. Můžeme slevit ze svého komfortu, polovinu věcí si odepřít a přát si, aby to stačilo. Anebo věřit na zázrak. „Existuje jedna velká neznámá a tou je vliv technologií. Jsou lidé, kteří technologiím věří prakticky až bezmezně a říkají, ony nám v pravý čas přijdou na pomoc. Nedostatek energie? Úbytek ropy? To vůbec nevadí, protože než ropa dojde nebo začne být extrémně drahá, tak ji určitě nahradíme něčím jiným,“ vysvětluje Pavel Nováček. „Ekonom Julian Simon říká, že ropa nikdy nedojde, protože než ji bude kritický nedostatek, určitě vymyslíme něco jiného. V době kamenné se podle něj také lidé mohli bát, že bude nedostatek pazourků, ale od chvíle, kdy jsme se naučili zpracovávat železo a bronz, nikdo neřve, že nejsou pazourky. Já proti tomu mám ten protiargument, že v 60. letech, kdybyste se zeptal kvalifikovaných odborníků, kdy bude komerčně zvládnutá termojaderná fúze, tak říkali že za 40 let. Kdybyste se dnes zeptal odborníků, tak vám opět odpoví, že snad za 40 let. Spoléháním na technologie, které zatím neexistují, rezignujeme na princip předběžné opatrnosti. Za sebe raději říkám, že než doufat, tak s tím raději nepočítat a dělat vše možné i bez toho.“
Kam růst?
Má ještě smysl termín trvale udržitelný růst, ptám se docenta Nováčka. „Z mého pohledu je to nesmysl, je to vlastně protimluv, pokud chápeme růst jako něco v materiálním smyslu. V omezené biosféře, která je prostorově ohraničená, neustálý růst energie, spotřeby a výroby prostě není možný. Už první zpráva Římskému klubu se jmenovala Limity růstu a byla přesně o tom. Když řeknete rozvoj, tak si myslím, že už je to něco jiného. Je to i o tom, že slovo rozvoj v sobě obsahuje tu kvalitativní složku. Když se narodí malý člověk, má 3,5 kila a měří 50 centimetrů. Do nějakých sedmnácti let rosteme, ale potom přestaneme růst, ale můžeme se rozvíjet do konce života. Určitě nebudu šťastný člověk, když budu mít čtyři metry na výšku a tři sta kilo. Už jen proto, že mi gravitace zlomí páteř.“
Přesto se v různých kruzích začíná čím dál více skloňovat slovo nerůst, které se daleko jasněji staví do protikladu k současné honbě za neustále vyššími ekonomickými ukazateli. V současné době platí, že pokud na potřebě růstu postavená ekonomika růst přestane, přináší to lidem existenční problémy. A s nimi pak dochází ke společenským nepokojům či alespoň turbulencím. Stačí se rozhlédnout po světě. Jenže k zavedení politiky nerůstu by byla potřeba především politická vůle, a s ní nezbytná politická síla. A ta je zatím v nedohlednu. Však se podívejme, jak marní jsme při řešení globálních změn klimatu. Začít lze nicméně pozvolněji. Obecně platí, že jsou dva nástroje, jak lidi motivovat k nějaké změně chování. Osvěta a peníze. „Osvěta funguje zdánlivě neviditelně v delším časovém horizontu. Vypadá to, že se nic neděje, ale za desetiletí se některé věci promění. Příkladem je třeba třídění odpadů, které dnes přijde běžné naprosté většině populace. Z krátkodobého hlediska jsou účinnější ekonomické nástroje, ať už daňové nebo nějaké jiné,“ říká Nováček.
K zavedení politiky nerůstu by byla potřeba především politická vůle a s ní nezbytná politická síla, ta je zatím v nedohlednu
Mnoho věcí se podle něj mění k lepšímu tak nějak s dobou. „V souvislosti se změnami klimatu se hovoří i o spotřebě masa. Jeho produkce je náročná, vzniká veliké množství methanu, jednoho z nejnebezpečnějších skleníkových plynů, je to energeticky náročné apod. Já si pamatuji, že za socialismu byla průměrná spotřeba masa na obyvatele 103 kilogramy. Dneska je to kolem 80 kilogramů, na západě 65-70. Kdybychom spotřebovali 30-40 kilogramů na obyvatele, tak je to velká úspora, ale stále si dopřejeme masa dostatek.“
Přes všechny problémy, které máme doma, je to pořád část světa, kde se dá poměrně komfortně žít. Jsou nicméně části světa, kde je život buď obtížný, anebo přímo nemožný. A bude jich přibývat. Vzniká nám tu kategorie environmentálních uprchlíků, na které mimochodem mezinárodní právo vůbec nepamatuje. Ve srovnání s tím se může zdát osobní angažovanost jako kapka v moři. „Mně se v této souvislosti líbí citát britského filosofa Edmunda Burkeho, který říká: Nikdo nedělá větší chybu než ten, kdo nedělá nic v domnění, že to málo, co udělat může, je bezvýznamné,“ dodává Pavel Nováček.