Článek původně vyšel v časopisu Koktejl 9/2019 v rámci tématu Léto na suchu. Dana znám už dlouho a tykáme si, což se ale v novinařině moc nenosí, proto to vykání (to kdyby se někdo ptal).
„Slušný, ne?“ Rozvaleni na louce jsme studovali výhled, který se před námi otevřel. Přímo uprostřed záběru královna hor Milešovka, za ní krčící se nejnižší středohorská sedmistovka Kletečná. Z této strany vypadá nejvyšší vrchol Českého středohoří nezdolatelně, z osady Černčice, nad kterou jsme se rozvalovali, stoupá nezadržitelně vzhůru, přičemž překonává výškový rozdíl 350 metrů. Okolo osady leží pastviny a sady, tu a tam je přerušuje remízek nebo o samotě stojící stromy. „Vidíte tamhle nad domem takový ten hřbítek?“ ptá se mě Daniel Pitek, se kterým jsem kraj kolem pozoroval. Sedlák pod Milešovkou, jak ho nazývají již několik let od doby, co začal více pronikat se svými názory do mainstreamových médií. „Přímo na tom místě je rozvodí mezi Žalanským potokem, který teče k severu, a Milešovským potokem, který jde k jihu. Je tam takovej ďolík, odtud to vypadá jako hnědý flek, ve skutečnosti je to ale tůň. Akorát, že je úplně vyschlá.“ Nebe nad námi bylo zamračené, ale jak už to poslední dobou bývá, ne z každého mraku zaprší. Sucho je i tady v horách často skloňovaným slovem. „Ta tůň nemá žádné dotování vodou, nemá přítok, není tam žádný pramen, je to čistě jen z toho, co naprší kolem. Všiml jsem si, že vždy, když tálo nebo zapršelo, držela se tam voda. Místo jsem proto prohloubil a udělal tam tůňku. Vysychala sice i dříve, ale nikdy ne úplně. To je novinka letošního roku.“
Podoba krajiny kolem nás nebyla taková vždy. Za minulého režimu se z původních sadů a pastvin udělala pole. Půda se odvodnila rozsáhlými melioracemi, a na problém bylo zaděláno. Když přišel větší déšť, ničím nechráněná půda byla splachována do údolí. Daniel Pitek se potom, co pozemky získal do svého vlastnictví, začal vracet k původnímu způsobu hospodaření, za což sklidil i uznání od odborníků. V roce 2016 získal Cenu Josefa Vavrouška za výjimečný počin v ochraně životního prostředí. „Do krajiny dáváme co možná nejvíc zeleně. Snažím se, aby nelesní zeleň v té krajině byla, z několika důvodů: krajinotvorba, životní prostor pro spoustu druhů, kterým ty stromy vyhovují, zvířatům to dělá stín, a kvůli zadržování vody. Stromy fungují jako přirozená klimatizace, za vysokých teplot pouštějí do vzduchu z listů a zelených částí vodu, čímž vzduch ochlazují a zvlhčují. To je rozdíl proti velkým polím, kde toto neprobíhá. Nehledě k tomu, že zachycují oxid uhličitý, který mění na kyslík. Do toho jsme tady udělali malé vodní plochy a rušíme meliorace, abychom zadrželi co nejvíce vody přímo na místě, protože je čím dál vzácnější. Ornou půdu jsme změnili na pastviny, spásáním se vytváří druhově bohaté pastviny, na ně jsou navázané zajímavé živočišné druhy. Před lety jsme tady dělali na jedné tůni kroužkování ptáků a za jedno ráno jsme odchytli 211 jedinců jednadvaceti druhů ptáků včetně ledňáčků.“
Pestrou krajinou
Problém je, že ačkoli se jedinec bude snažit, jak chce, pokud jde systém a většina ostatních hospodářů úplně jinou cestou, může být vaše snaha zbytečná. Je to vidět i na Danielu Pitkovi, kterého viditelně štve, jak málo se věci v republice hýbou směrem k udržitelnějšímu hospodaření v krajině: „Je paradox, že od doby, co jsme vstoupili do EU, a co začaly do zemědělství plynout peníze, se všechny důležité ukazatele zhoršují. Zvýšila se eroze, zvýšila se degradace půd, snížila se biodiverzita v některých oblastech skoro až na nulu a zhoršila se bilance vody v krajině. Do zemědělství jde ročně 30 miliard korun, ale z nich 23 miliard jsou takzvané SAPSy (jednotná platba na plochu), což je dotace, která jde na udržitelnost zemědělského hospodaření. Kdokoli, kdo nějakým způsobem hospodaří, má nárok na ten SAPS, a nikdo neřeší, kolik tam dává chemie, jak velké má plochy, jestli tam střídá nebo nestřídá plodiny, jestli se chová způsobem šetrným k životnímu prostředí. Celý sektor zemědělství je závislý na politických rozhodnutích, a pokud ta rozhodnutí jsou špatná, celý sektor pak vypadá tak, jak vypadá. Jednotliví lidé se mohou snažit, ale ti, kdo nastavují podmínky, jsou vláda a parlament.“
Lokálně můžete vytvářet zajímavé biotopy, které ochlazují přirozeně své okolí, ale rozsáhlá pole vám to vracejí i s úroky
Stačí nám podívat se trochu více do dáli, kde jsou pod kopci Českého středohoří vidět obrovské, ničím nerozdělené lány. Velkoplošně se v České republice hospodaří zhruba na 75–80 % zemědělské půdy. Průměrná velikost hospodářství v ČR je 155 hektarů, v Rakousku je to 18, přičemž existují podniky, které mají desítky tisíc hektarů. Lokálně tak můžete vytvářet zajímavé biotopy, které ochlazují přirozeně své okolí, ale rozsáhlá pole vám to vracejí i s úroky. „Velká pole pod kopci působí jako varná deska, za slunečného počasí se energie, která jde na ty plochy, odráží a ohřívá nad nimi vzduch, zásadně tím ovlivňuje okolí.“ Podle Pitka je řešení jasné. Loni pod záštitou Asociace soukromého zemědělství ČR odstartoval program Pestrá krajina, do kterého se mohli zapojit jednotliví členové sdružení s cílem získat stejnojmenný certifikát. „Měli jsme patnáct kritérií, podle kterých se hospodářství hodnotí: zda hospodaří přírodě příznivým způsobem, a zda při produkci, kterou vytvářejí, udržují i mimoprodukční funkce krajiny. Produkční funkce je sice důležitá, ale není jediná. Jedna z těch zásadních je vodozádržná. V kritériích máme například souběh rostlinné a živočišné výroby. Dodržování správných osevních postupů, aby byla daná maximální velikost polí s jednou plodinou, pole aby byla předělovaná mezemi, alejemi, aby měli dostatek krajinných prvků, aby dávali do půdy dostatečné množství organické hmoty,“ vysvětluje Pitek.
„Význam celého projektu je v tom, abychom ukázali příklady dobré praxe, které jsou hodny následování. Jde o lidi, kteří hospodaří skvělým způsobem, důležitým pro životní prostředí, i kvůli přizpůsobení se změnám, které kolem nás probíhají. Dodneška jsme říkali, podívejte se, je třeba to dělat jinak a odpověď vždycky byla, že to jinak nejde, protože musíme uživit národ a potřebujeme potravinovou soběstačnost. A že bez intenzivního zemědělství bychom se neuživili. A my jsme vždycky říkali, proč to jde v Rakousku, proč to jde v Bavorsku, proč to jde v západních zemích? Na to jsme slyšeli, no jo, tam mají jinou historii, u nás se to prostě rozjelo jinak. Tak my tímto projektem ukazujeme, že i u nás jsou lidé, kteří to dělají jako v tom Rakousku nebo Bavorsku či Švýcarsku, a že to jde, jen ten systém v zemědělství musí být jiný. Do programu jsme dostali sedláky ze všech koutů republiky. Byli různě zaměření v tom svém hospodaření. Zajímavé je, že se ve všech případech jedná o rodinné statky, kde si to předávají z generace na generaci, je tu kontinuita, tradice. Mají kořeny, dlouholeté vztahy a vazby s lidmi okolo. Je to jejich domov. Oni tam nejen pracují, ale i žijí, proto se o to starají s tou nejvyšší péčí. Jsme schopni ukázat ohromný kontrast mezi hospodařením těchto lidí a hospodařením na velkých polích,“ dodává Pitek.
Končí doba smrková
Kam až nás může současný způsob hospodaření dovést, ukazuje situace, která nastala v českých lesích. V nižších polohách postupně usychají všechny jehličnaté porosty. Na některých místech republiky dochází k úplnému kolapsu lesních ekosystémů. „Lesnictví dlouho jelo stejným směrem, jakým se vydalo před mnoha lety. Založily se smrkové monokultury a dlouho nikdo nechtěl poslouchat, že je třeba to změnit, že mít plantáže na dřevo, kde budou jen ekonomicky výnosné dřeviny na úkor mimoprodukčních funkcí lesa je špatně, že to je nebezpečné a nestabilní. Najednou došlo ke zlomu, situace se pro porosty stala neúnosnou, lesy se plošně rozpadají a nikdo to není schopen zastavit. Mohli jsme se na to připravit, ustoupit od pěstování monokultur a přeměňovat je na smíšené porosty. U zemědělské půdy je to podobné. Již dlouho se říká, není možné dlouhodobě pěstovat jen několik plodin. Slyšíme jen, že intenzivní zemědělství je ta jediná cesta. Je tomu ale naopak, to je to, co nás jednou zabije. A žádnou potravinovou soběstačnost mít nebudeme. Dochází k degradaci půdy, je ohromná větrná i vodní eroze, z těch kvalitních půd se stávají půdy mnohem méně kvalitní, které v brzké budoucnosti nebudou plodné,“ varuje Daniel Pitek. Spolu s ním jsme se vydali podívat, jak trpí jehličnaté porosty v jeho kraji. V Českém středohoří jsou převážně smíšené lesy, proto možná překvapí, že se sucho a kůrovec podepsaly na smrcích a modřínech i zde.
„Tady vidíte, že ten les, když tam jsou listnaté dřeviny, je jak druhově, tak prostorově a věkově různorodý, je tam bohatý podrost, bohaté keřové patro, a pod tím je zajímavé bylinné patro. Les, přestože suchem také trpí, nějakým způsobem pořád žije.“ Situace odpovídala popisu. Jen o pár stovek metrů dál jsme ale svědky mnohem katastrofičtější situace. V širokém kruhu kolem nás suché modříny, Jen místy jsou holiny po již proběhlé těžbě dřeva. Část umřela vlivem sucha, na části se podepsal kůrovec. Listnaté stromy kolem však stále prosperují. „Příroda nám tak sama ukazuje, co máme dělat pro to, abychom se dokázali novým podmínkám přizpůsobit, a je proto potřeba začít měnit strukturu v lesích, věkovou i druhovou skladbu.“
Česká republika je střechou Evropy, všechny toky zde pramení, žádný nepřitéká
Jakkoli vypadá situace kolem nás děsivě, ve srovnání s rozsáhlými kalamitami v jiných částech republiky je to jen malý problém. Průměrná zásoba dřeva na hektar je 400 kubíků, loni se vytěžilo kolem 20 milionů kubíků, a v letošním roce je odhad kolem 50 milionů, čili se jedná o 125 tisíc hektarů lesa, což je skoro rozloha CHKO České středohoří, druhé největší chráněné oblasti v republice. „Těžaři dnes navíc nevědí, co mají se dřevem dělat, protože ho nikdo nechce. Je ho dnes tolik, že náklady na výrobu dřevní hmoty jsou vyšší, než kolik je tržní cena. Je to jako krach na burze. Lesníci navíc musejí z výnosu pozemky opět zalesnit, obnovit les. Jako mávnutím kouzelného proutku se ekonomika hospodaření v lesích změnila z velkého plus na velké minus.“
Na střeše
Česká republika je střechou Evropy, všechny toky zde pramení, žádný nepřitéká. Zadržení vody v krajině je tak jednou z mála možností, jak si zlepšit vodní bilanci. Nepředstavujme si pod tím ale pouhé budování vodních nádrží, suché stromy kolem Slapské přehrady o tom vědí své. Podle údajů Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy zadržuje zemědělská půda v Česku přibližně pět miliard kubíků vody. Její retenční kapacita je ale o 40 % vyšší, měla by být schopná zadržet zhruba osm a půl miliardy. „Snížená schopnost krajiny zadržovat vodu je dána především špatným hospodařením, poškozením půdy vodní a větrnou erozí, nadměrným utužením půdy a ztrátou biologické aktivity půd. Pokud by se ale do půdy vrátila organická hmota a hospodařící zemědělci by využívali doporučované půdoochranné technologie, mohla by se současná situace poměrně rychle změnit,“ píše ústav ve své zprávě. Je také optimistický v tom, jak rychle by se mohla situace začít obracet k lepšímu. Jen během jednoho roku by se mohla zmíněná kapacita zvednout o více než jednu miliardu metrů krychlových. Realita je ale zatím jinde, denně mizí přibližně patnáct hektarů zemědělské půdy. Na její místo přichází především rozpínající se zástavba v okolí měst.
Při pohledu na bazény v zahradách mnoha domů by se nabízelo říci, že s plýtváním vodou má co do činění velká část obyvatel. Není to tak ale úplně pravda, spotřeba vody je v České republice v porovnání se sousedy poměrně malá, činí přibližně devadesát litrů na den. V zemích EU se pohybuje o desítky litrů výše, v těch jižních ještě více. Ve Španělsku je průměr 139 litrů, v Portugalsku 204 litrů a v Itálii spotřebují 245 litrů na osobu denně. Ve Spojených státech ještě nedávno činil průměr 300 litrů. Samozřejmě lze zlepšit nakládání s dešťovou či odpadní vodou, ale pokud chcete zásadní změnu a nejste vlastníkem rozsáhlých pozemků, zatlačte spíš jinde.
Katastrofa
Ze zničených jehličnatých porostů jsme s Danielem Pitkem sjeli ke korytu potoka, které se vine podél silnice spojující obec Milešov a Kostomlaty. Koryto je suché. „Takhle dopadla v současnosti drtivá většina potoků ve Středohoří. Z potoků, které tekly celoročně, se stávají občasné vodní toky. Krásně vidíte, jak málo vody tu bylo, protože v korytě je hromada listí. Když je ten tok funkční, tak je koryto vymetené. Katastrofa.“ Stále častěji řečené slovo se rozléhá v lese kolem. „Tento potůček byl menší, ale jsou tu vody vedené jako pstruhové potoky a vypadají stejně,“ neskrývá svůj smutek.
Pozitivní alespoň je, že se mu daří své názory šířit dál. „Na to je dobrý projekt Pestré krajiny. Při hodnoceních jsme ještě dávali hospodářům rady, jak ledasco vylepšit. A když jsem ty lidi potkal později, už mi hlásili, jak vše udělali. I v okolí vidím, že jsou lidé, kteří po vzoru našich pozemků nechávají solitéry. Dříve se mi smáli, že to budeš muset objíždět traktorem a proč si děláš práci navíc? Jenže za to, co mi ten strom přináší, si ten strom objedu traktorem rád, protože ty pozitivní přínosy jsou větší a stojí mi to za to. A dnes už to dělají také, alespoň někteří.“